Paralelní světy

Letní projekt, který vymyslela Syki.

Všichni víme, že většinou do knih utíkáme zažívat ta pravá dobrodružství. Určitě jste nejednou uvažovali nad tím, v jakém světě byste rádi žili. Popusťte uzdu své fantazii a představte nám svůj paralelní svět a jeho zákonnitosti. Nezapomínejte, že můžete být, kýmkoliv (i čímkoliv) chcete!

----------------------------------------------------------

Nad tímto tématem jsem se musela náležitě zamyslet. Ono vymyslet svůj vlastní svět, ve kterém by se člověk cítil v bezpečí, prožíval dobrodružství a utíkal před realitou, není zase tak jednoduché. Moje fantazie notnou chvíli stagnovala a já jsem se nemohla hnout z místa. Pak jsem si ale vzpoměla na jeden sen, který vám představím o něco níž.

Následně jsem si ale uvědomila, že já nic vymýšlet nemusím, protože můj paralelní svět už někdo vymyslel za mě. A rozhodně není jen jeden. Odmalička knížky miluji právě díky prostředí, ve kterém se odehrávají. Jeden z prvních

světů jsem objevila ve svých jedenácti letech. A troufám si tvrdit, že ho všichni moc dobře znáte, a když ne z knih, tak určitě z jeho filmové podoby. Mluvím o kouzelném světě Harryho Pottere a Škole čar a kouzel v Bradavicích.
Když mi bylo jedenáct, tak jsem si s oblibou hrála na Harryho mladší sestru (jo, je to strašně originální) a dokonce jsem měla i hůlku, na kterou jsem byla patřičně pyšná. Co na tom, že moje hůlka nebyla ze dřeva a že ve skutečnosti to byla ocílka na broušení nožů. Nic z toho mě nezastavilo. Chtěla jsem dělat svá vlastní kouzla, prožívat svá vlastní dobrodružství a vytvářet si přátelství na celý svůj život.
Jenže po nějaké době jsem z Bradavic začínala utíkat do Zapovězeného lesa a chtěla ho prozkoumávat. Nikdy jsem se necítila jako Nebelvír, takže žádnou odvahu v tom nehledejte. Já jsem byla spíš Havraspár, všeználek, který chce mít odpověď na všechny své otázky.
Představovala jsem si, jak v Zapovězeném lese najdu osadu Kentaurů, kteří mě vzali pod svá "křídla" a snažili se mě naučit všemu, čemu učí své mladé. A já samozřejmě nebyla dokonalá, takže i když se snažili, já byla naprosté nemehlo a z jejich vesnice jsem po jednom nešťastném incidentu (podpálila jsem pár příbytků) musela odejít. Problém byl v tom, že jsem netušila kam.

A někdy v té době jsem do světa Harryho Pottra a tehdy i toho mého přestávala utíkat. Chtěla jsem něco o co bych se nemusela dělit s milionem dalších dětí, chtěla jsem něco, co by bylo jen mé a nikdo jiný o tom nevěděl. Takové mále tajemství. Jenže tu byl malý problém, očividně jsem na to neměla dostatečnou míru fantazie.  
A pak se mi začaly zdát sny o létání. O městě v oblacích. O městě jehož obyvatelé mají na zádech křídla, ale nemyslím jen ta andělská, ale i motýlí, šlachovitá jako mají netopýři nebo křídla, která vypadala jako z pavučiny a to nebylo zdaleka všechno. Podle typu křídel jste také spolehlivě mohli poznat osobnost člověka, kterému rostly ze zad. Lidé se s těmito křídly nerodili, ale začaly jim růst zhruba v jejich pěti letech, někomu o něco později a ve velmi vzácných případech nenarostly vůbec. Nebylo jich mnoho, ale mně se zdálo, že právě já byla ta bez křídel. Ta, co do oblak vzlétnout nemohla, ale udělala by všechno proto cokoli. Proto jsem se vydala za starou čarodějnicí, která po mě na oplátku chtěla službičku a že až přijde čas, tak by mi řekla, co přesně to znamená. A až potom by mi pomohla získat křídla. To jsem v rychlosti shrnula můj vlastní svět, který vlastně nemá ani jméno. Po mě je přesto důležitý, protože jen můj. 

V knihách je tolik světů a tolik dobrodružství, které jen čekají, až je někdo prožije spolu s hlavním hrdinou či hrdinkou a já toho s radostí využívám. Přesto když jdu večer spát a zavřu oči, nepředstavuji si svět, o kterém jsme právě četla, ale můj snový svět v oblacích. Chci totiž vědět, jak můj příběh bude pokračovat.
A teď už mé malé tajemství znáte i vy. Doufám, že se vám můj snový svět v oblacích líbí, protože i kdyby se vám nelíbil, já s tím nic nenadělám a ani nebudu chtít. Měnit na něm totiž nehodlám nic.