RC Recenze - Hon

Název: Hon
Autorka: Andrew Fukuda

Knižní série: Hon

Díl: 1

Počet stran: 304

Nakladatelství: Fragment

Datum vydání: duben 2014

Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?
Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.
Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho,  za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravdů je stále silnější...

 ----------------------------------------------------------

Upíři jaké znáte z hororů či jiných vyprávění jsou skuteční a touží po lidském (nebo-li glupaním) mase a krvi. Upíři si říkají lidé.

Lidé jako já a vy jsme téměř vyhynulý druh, proto se snažíme skrývat. Přezdívají nas glupani.

Jsou tu ale i tací, kteří se skrývají přímo v řadách "lidí" (od teď už jim budu říkat upíři). A jak se říká - Pod svíčkou je největší tma. Gen je jeden z nich. Skrývá se tak celý svůj život a musí při tom dodržovat určitá pravidla - Nikdy se nesmát, nepotit se, být neustále oholený, nepřitahovat pozornost a také nezapomenout kým je. Všechny tyto pravidla i pár dalších se mu daří dodržovat. Tedy až do chvíle, kdy se má pořádat hon na glupany a on je vylosován jako jeden ze sedmi lovců.

Gen je postava z jehož pohledu je vyprávěna celá kniha. Přesto si myslím, že jsem neměla příležitost ho doopravdy poznat. Celý svůj život je totiž omezován pravidly, kterými se řídí, aby přežil a tyto pravidla také utlumují jeho skutečnou povahu. Příležitost pořádně se projevit dostal až ke konci a to my nestačilo k tomu, abych si o něm udělala úplný obrázek. Takže stále mohu doufat, že Gena bez pravidel budu mít radši než toho s pravidly.
Pak je tu Záře Uhlíková. No, řekněte co je to za jméno? Já se tak jmenovat asi si hodím mašli. Jenže ona není jediná s takovým jménem. Upíři vlastně jména ani nemají, mají jen značení (např. ve škole sedí ve v lavici F3, tak jim říkají F3, přesunou se do jiné třídy a sednou si jinam, tak jim jinak i říkají). Proto jim Gen vymýšlí přezdívky, které se k nim hodí (tedy alespoň podle Gena). Máme tu upíra, kterému říká Tělák, Kulturistka, Vychrtlík a je tu i Květovaná. 

Emoce upírů se neodráží v obličeji, ale v řeči těla - škrábou se na zápěstí (mají tam vtipnou kost), cukají hlavou nebo prostě začnou vydávat nějaké zvuky. Vtipná kost je trochu nad moje chápání. Upíři mají také perfektní zrak a ve tmě vidí jako by byl den, takže trochu nechápu, proč mají ve třídách lampičku (vím, že kdyby tam nebyla, tak Gen nic nevidí, ale oni přece neví, že mezi nimi je člověk). 
Já měla na tuhle knížku celkově hodně reakcí - nechápavě jsem kroutila hlavou, protáčela jsem očima, vzdychala jsem a znechuceně se ušklíbavala. Ne vždy to ale byla negativní reakce. Některé scény byly docela detailně popsány a myslím si, že u těchto scén autor naše znechucení i zamýšlel. 

Ale abych nebyla jen negativní, tak musím uznat, že autorův styl psaní mi celkem sedl. I když příběh není můj šálek čaje, tak se četl pěkně a stránky ubývaly docela rychle. Musím také autora pochválit za ten nápad, že upíři tentokrát nejsou ti, co se schovávají. 
Navíc ten konec. Poslední věty. Díky nim si ten druhý díl přečíst chci. Takže pokud jste zvyklí přečíst hned ze začátku poslední větu, tentokrát by se vám to mohlo vymstít. 

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Fragment.